HRDINA VŠEDNÍHO DNE

Jak včas zastavit normalizaci zla ve společnosti?

Základním předpokladem skutečně dlouhodobého posílení bezpečnosti ČR je budování společnosti, odolné vůči radikalismu, založené na vnitřní důvěře, kritickém myšlení a dovednosti pomáhat ostatním.

Schopnost vystoupit z řady

Jakkoliv si všichni představujeme, že takoví přece jsme, ve skutečnosti jsme takoví zpravidla jen do okamžiku, než máme vystoupit z řady. Mnozí si jistě vybaví zprávy o krizové situaci, ve které by kolemstojící společně mohli bez velkého rizika ubránit napadeného, nebo třeba jen poskytnout první pomoc. Přesto v takové situaci mnohdy čekáme na to, až někdo první vystoupí z řady. Pokud vystoupí. Většina lidí má zjevně problém stát se hrdinou okamžiku v situacích, které jsou výjimečné a třeba ani ne fatálně rizikové. Už to se musíme učit. A teď si představte, že ta situace není okamžitá běžná nehoda, nebo jednotlivý trestný čin, ale že se do nesnází pomalu a nejdříve nenápadně dostává celá společnost.

Prof. MUDr. Tomáš Radil:

„Nenávist není jenom přechodný kolaps morálky. Je to mozkový mechanismus, který máme v sobě zakódovaný miliony let, … Ať chceme, nebo nechceme, jedinci spolu od počátku věků soutěží – o samice, o postavení, o potravu. A tyto zákonitosti jsou podstatné i pro pochopení fašismu a nacismu, … V mase se agresivita posouvá na vyšší úroveň. Když například řeční Hitler k tisícihlavému sjezdu v Norimberku, může posluchače proměnit v primitivní stádo. Různorodost zmizí a všichni se vyrovnají na nejnižší úrovni, nehledě na intelekt. Chytří i hloupí jsou na stejné lodi. Být součástí masy je obvykle příjemný pocit, jde o jakousi odměnu pro každého jednotlivce, který se přidá.“

Nepřidáš se k většině, když koná nepravost

Pro většinu lidí je mimořádně těžké přiznat si, že lidé se nedělí na dobré a špatné. Na špatném místě a ve špatný čas se špatným kamarádem se může stát špatným téměř každý. Každý ale zároveň může takovou situaci ustát. Málokdo to ale dokáže, aniž by se to naučil. Velmi těžké je už jen naplnění jednoho z biblických přikázání:„Nepřidáš se k většině, když koná nepravost.“ Přitom je to jedna z nejdůležitějších schopností, kterým bychom se měli učit. V některých situacích už jen to znamená být statečným.

Základní způsob, jak se chovat v životě, shrnuje profesor Radil do jednoduchého kréda: „Nepokradeš. Neuškodíš. Pomůžeš, pokud sám sobě neuškodíš.“ Přiznejme si, že poctivě tohle krédo naplňuje v životě jen málokdo. Jenže autor kréda jej formuloval pro daleko vypjatější situaci, než je běžný život. Dal si jej v prostředí, kde bylo jeho naplnění ještě nesrovnatelně těžší. Byl to totiž návod, jak zůstat člověkem v koncentračním táboře.

Holokaust je mezníkem v dějinách, jenž ovlivnil druhou polovinu 20. století v oblasti formování moderní společnosti, zejména s ohledem na potřebu najít společný kód pro eliminaci rizika opakování masového vraždění ve jménu “vyšších”, ale ve skutečnosti partikulárních, ideologických a v jádru nenávistných zájmů. Holocaust je trvalým poučením pro další epochy civilizačního vývoje lidské společnosti. Aby bylo možné historické memento tohoto významu udržet při životě i v okamžiku, kdy očití svědkové přirozeně odcházejí, je potřebné svázat dějiny s přítomností a ukázat jejich společné znaky generacím, které přicházejí a postupně přebírají pomyslné kormidlo společenského vývoje.

Zdánlivé bezpečí?

Současnost ve střední Evropě je zdánlivě klidná a bezpečná. Území ČR nezažilo ozbrojený konflikt od invaze sovětských vojsk v roce 1968. To je téměř 50 let relativní jistoty a rostoucího pocitu neměnnosti. V roce 2017, po relativně poklidné transformaci z modelu vlády jedné strany do podoby demokratického zřízení je ČR hodnocena jako jedna z nejmírovějších zemí současného světa (GlobalPeace Index 2014).

Je paradoxem doby, že na pozadí doposud nejbezpečnějšího období v historii českého státu probíhá nebezpečný konflikt. Pevnou součástí tzv. hybridních mocenských konfliktů se stal nepřetržitý boj o informační prostor, jenž nejen že ovlivňuje vnímání událostí vzdálených běžnému všednímu životu člověka žijícího v ČR (politické události v jiných zemích, ekonomický vývoj, proxy války atd.), ale ovlivňuje též atmosféru ve společnosti, její vnitřní soudržnost, důvěru ve věci veřejné a vstřícnost vůči ostatním lidem. Prohlubující se politická nesnášenlivost je pouze pomyslným vrcholkem ledovce, pod jehož hladinou skrytá část vytváří efektivní bariéru jakékoliv snaze o posílení společenské sounáležitosti.

Máme problém?

Pokud extrapolujeme současné trendy společenského a politického vývoje do budoucnosti, nemůžeme sami sobě nabídnout příliš optimistickou perspektivu:

* politická scéna se stále více posunuje do podoby politického byznysu postaveného nikoliv na koncepčním řešení problémů a rozvoji, ale na politickém marketingu, jenž často odráží od reality vzdálenou manipulaci veřejného mínění.

* vnitřní společenský konflikt bude růst, podporován rozpadem soudržnosti kvůli zvyšujícím se socioekonomickým rozdílům. Zejména na regionální úrovni dochází ke změně celkových životních podmínek, které od sebe oddělují “bohaté a spokojené” a “chudé a frustrované”.

konomická situace ČR, která se v roce 2017 ocitá v období konjunktury, se může během následujících deseti let povážlivě zhoršit. ČR je jednou ze zemí nejvíce ohrožených robotizací a automatizací ekonomické produkce (Employment Outlook 2017). Podle ekonomických prognóz česká proexpoertní ekonomika přijde o své dosavadní konkurenční výhody (levná a kvalifikovaná pracovní síla a geografická blízkost).

* bezpečnostní situace se bude nadále vyvíjet směrem k větší nevyzpytatelnosti, nejistotě a prorůstání možností technologicky ovlivňovat život na neomezenou vzdálenost. Současný stav je pravděpodobně jen prvním stupněm v oblasti hybridních mocenských konfliktů.

Je pravděpodobné, že se tento scénář nenaplní v jeho nejvíce pesimistických obrysech uvedených výše. Aby se tak ale stalo, je třeba se zamýšlet nad tím, jak komplexně posilovat odolnost české společnosti vůči vývoji, jehož dynamika a volatilita přinášejí daleko větší pravděpodobnost “černých labutí”, událostí, které nelze předpovědět a které zároveň mají potenciál výrazně změnit celospolečenskou situaci.

Jsme imunní vůči horšímu já?

Je nemožné spoléhat na jednotlivé prvky institucionální ochrany vnější a už vůbec ne vnitřní. Instituce jsou sice přinejmenším v případě států založených na vládě práva funkční, avšak jen málokdy dokonalými pojistkami. Ještě daleko zranitelnější jsou překážky vnitřní, které za určitých okolností přímo přestávají být překážkami. Ani sebelepší obranné mechanizmy proti sklonům ke špatnosti nejsou jednou pro vždy dané. Je proto mimořádně důležité pracovat na posilování vnitřní imunity, která je ale podmíněna silnou důvěrou v sebe i ve společnost. Společnost, která prokazuje silnou míru společenské koheze je historicky i aktuálně mnohem více odolná jakýmkoliv negativním vlivům, které ji mohou zasáhnout.

Toto je – z institucionálního hlediska – úloha spadající do sféry vlivu vzdělávacího systému. Škola nepředstavuje jen místo, v němž probíhá kurikulární vzdělávání. Její role je mnohem větší a obsahuje v sobě zejména reprodukci společenské koheze a respekt k její konstituci, zejména jedná-li se o konstituci demokratickou. Je ale velmi těžké odhadnout, nakolik škola tuto svou roli plní, nakolik připravuje budoucí generace na jejich občanskou roli. Neexistuje metrika, která by nám dala jasnou zprávu o stavu věci. Je každopádně nutné v rámci vzdělávacího systému tuto jeho roli podporovat.

Stanfordský experiment – hranice mezi dobrem a zlem vede srdcem každého z nás

Prostředkem, který umožňuje navázat viditelnou vazbu mezi historií a současností, je dlouholetý výzkum emeritního profesora Stanford University Phila Zimbarda, jehož tzv. vězeňský experiment a řada dalších výzkumných projektů ukazují na faktor společenské atmosféry ovlivňující postoje a jednání jednotlivců. Zimbardo (Milgram a další) dokázal, že za určité situace je jednotlivec svázán společenskou situací natolik, že nejedná ani v okamžiku, kdy to okolnosti vyžadují, kdy dochází k flagrantnímu porušování práv jiných, dokonce k ohrožení jejich života. Jde o tzv. bystander effect, tedy efekt role přihlížejícího v davu, jenž očekává, že v dané situaci zasáhne někdo další z mnoha jiných svědků události. A že pokud nikdo nezasáhne, je situace – jakkoliv znepokojující, násilná a odporující psaným i nepsaným normám společenského chování – považována za “normální”. Nečinnost se stává omluvitelnou. Pak už může následovat cesta k přidání se k většině páchající špatnost.

Zimbardo ukazuje, že řada lidí se v situacích, jež by nezávislý pozorovatel vyhodnotil jako alarmující, chová netečně. To je tentýž atribut chování, jenž lze velmi dobře nalézt v jednání těch, kdo žili v období probíhajícího holokaustu a násilných událostí, jež mu předcházely.

Je-li člověk postaven do nové role, přizpůsobuje své chování referenčnímu rámci členů komunity, ve které se ocitl. Protože nejnebezpečnější na „skluzu ke špatnosti“ je zprvu nenápadná postupnost, i přizpůsobení záporné roli je postupné. Člověk páchající špatnost, jakkoliv předtím věřil, že jednat špatně nemůže, nakonec splyne s negativní rolí, aniž by si přiznal, že se mu to stalo. Jestliže však projde přípravou a pochopí, jak lidé „fungují“ je schopen na základě takové zkušenosti jednat opačně a zůstat čestným.

Dobrá zpráva Zimbardova výzkumu je, že protijedem zla je hrdinství. Solženicyn řekl, že hranice mezi dobrem a zlem vede srdcem každého z nás. Tak jako slovy Hanah Arrendtové existuje banalita zla, existuje i obyčejnost hrdinství. Těmi nejpotřebnějšími hrdiny jsou ti nejobyčejnější z nás, kteří skočí pro topícího se člověka, pomohou zraněnému člověku, nebo se zastanou napadené ženy. Ti stejní se pak ani v situacích hrozících celospolečenským problémem nepřidají k většině, páchá-li nepravost a naopak budou ochotni vystoupit z řady a ukázat ostatním, že se lze přidat ke správné straně.

Program Hrdina všedního dne

Program Hero in training – Hrdina v zácviku má nadchnout pro představu hrdinství, přičemž má naučit třem základním schopnostem:

1) rozeznat, kdy je třeba jednat a v takovém případě být schopen jednat sociocentricky, ne egocentricky

2) vystoupit v takový moment z řady a mít odvahu být tím odlišný

3) být schopen inspirovat a tím vytvářet spojence

Naučíme-li toto své děti a uděláme-li z nich hrdiny v zácviku, bude třeba jejich hrdinství jen v jednotlivých případech. Jejich hrdinství v situacích ohrožení celé společnosti nebude třeba. Společnost složená z hrdinů v zácviku se do takové situace nemůže dostat.

Příklad:

V rámci školského systému, tak pomocí nestátních subjektů do vzdělávání a výchovy začlenit

The Heroic Imagination Project (HIP)

Základem je naučit (Zimbardo):

* principům, které pomohou v kritické situaci jednat rozumně, efektivně, „hrdinsky“.

* schopnost identifikovat zlo, nebo ohrožení a zareagovat.

* schopnost vstát a promluvit v situaci, kdy ostatní lidé jen přihlížejí.

Projekt obsahuje šest vzdělávacích programů postavených na základních principech sociální psychologie.