Za chladného a brzkého rána 28. dne měsíce dubna jsme se nalodili na palubu našeho autobusu, který nás měl odvézt až do rakouského hlavního města – Vídně. Cestou nám bylo umožněno pozorovat hornatou oblast západního Slovenska, kdy jsme dokonce v dáli zahlédli hrad Trenčín. Ze své perspektivy si dovolím pozitivního soudu v kontextu moderního vzezření Bratislavy, která na mne zapůsobila, i se svým říčním přístavem, vskutku impozantním dojmem. Na hraničním přechodu nás zastihla rakouská celní správa, jejíž příslušníci letmo zkontrolovali pravost našich občanských průkazů. Každopádně se cítím obligován ke konstatování jednoduchosti identifikace území rakouského státu, poněvadž při příjezdu do této země směrem z Bratislavy je každý instantně přivítán enormně rozlehlou plání , pokrytou větrnými elektrárnami, které vyjadřují rakouský přístup k udržitelnosti a zelené energetice.
A již po chvíli jsme zahlédli vysoké konstrukce tyčící se nad Vídní. Naše cesta se ubírala směrem k jednomu z klenotů rakouské metropole, k letnímu sídlu aristokratů a monarchů rodu Habsburků. Schönbrunu, přestože v rekonstrukci, nás opravdu oslnil. Na chvíli jsme též pronikli do zdejších zahrad. Bohužel nám nepřál čas a museli jsme se urgentně přesunout naším autobusem do centra města. Během naší pouti skrz park Sigmunda Freuda jsme zahlédli pro nás nezvyklé množství katedrál a kostelů. Mně personálně nejvíce imponovala budova rakouského parlamentu.
Po úspěšné konzumaci nadprůměrně velkého a drahého řízku a dalším putování došlo ke konfrontaci s realitou, která dala vzniknout příhodě o odcizeném mobilním telefonu na veřejných toaletách u katedrály sv. Štěpána. Mobil se naštěstí majitelce vrátil a my mohli postoupit dál do Prátru. Tam si většina z nás vyzkoušela různé atrakce, z nichž mnohé ve mně evokovaly akorát hrůzu a pud sebezáchovy.
Bohužel přišel čas návratu do naší domoviny, z níž však budeme na Vídeň dlouho vzpomínat.